Traveler

Berlin, Germany. 08/2017

03/10/2017

Téměř po měsíci sepisuju zápisky z letošních prázdnin. Bravo, Dominiko ! A i když se říká, že podzim je nejméně produktivní části roku, mi přijde, že jsem se vlastně ani nezastavila, tedy až teď, kdy mám čas vám říct, jak moje měsíční dobrodružství začalo.. To totiž takhle vedla cesta

Z Opavy do Berlína.

Osmého osmý neboli osmého srpna měla začít moje druhá cesta po Evropě, osmého osmý, kdy podle moji mamky byl ideální den na teroristický útok, určitě to nemělo nic společného s tím, že osmička je její nejvíc neoblíbené číslo. Útok však nepřišel a my (my = tři holky, jakože já, Kiki a Markét) jsme se vlakem z Opavy do Ostravy, z Ostravy do Brna a z Brna do Bratislavy, dostaly po několika hodinách na letiště v Bratislavě.

 

Už po pár schodech jsme zjistily, že tahat s sebou dvaceti kilový kufr nebude asi sranda, ale co už. Když jsme tedy poprvé prošly úspěšné odbavovací kontrolou (sorry holky za zdražovačku s testováním na drogy, ale asi vypadám jako pochybná existence, když mi ji dělají na všech letištích.), mohly jsme se konečně usadit, v klidu vytáhnout jídlo jako správní turisté a vyčkat na letadlo směr Berlín.

Nebudu lhát, letělo s námi spoustu podivných existencí, trošku jsme se bály, ale po hodině letu úspěšně dorazily na letiště Schönfeld v Berlíně.

 

Měly jsme byt v Berlíně zadarmo

Po krátkém zorientování na letišti, jsme se musely dopravit na místo našeho ubytování. To se nacházelo asi půl hodinku od letiště, takže žádný problém… Až na německé automaty, které s angličtinou nebyli moc velcí kamarádi. Po boji jsme však zvítězily, byť s pochybnou jízdenkou v ruce, ale měly jsme ji!

Když jsme se vyšplhaly do mírného (čti velmi příkrého) kopce s našim kufírkem, nadšením jsme zjistily, že nám vlak právě ujel a musely jsme počkat dalších 45 minut. ČAS NA SVAČINU #2

Co se týče navigačních schopností, jsem velice vděčná za to, že data se v EU můžou používat jako doma, děkuji tedy taky google navigaci, díky níž jsem většinou odbočila vpravo místo vlevo, ale vždy nás dovedla na správné místo, a jinak tomu nebylo ani v naší ceste za prvním ubytováním.

To jsme měly v části Friedrichshain (až po několika hodinách jsem zjistila, že druhá část slova se čte „štajn“ a pak machrovala, že umím přečíst většinu názvů ulic), což je poměrně klidná část Berlína, ale více si ji rozebereme v dalším odstavci. Když jsme dorazily před náš dům, tedy spíše panelák, uvědomila jsem si, že vlastně neznám přijmení naší hostitelky. 1. problém. Na zprávy nikdo nereagoval. 2. problém. A třetí už nebyl (nebo?!), protože po zavolání, už se nám směle otvíraly dveře do chodby.

To, že to je bytovka jsem zmiňovala, ale to, že neměla výtah a paní bydlela v posledním patře, stojí zřejmě za zmínku taky. Skvěle ! 3. problém.

Tedy po vyšplhání, vyplazení se do posledního patra jsme ze sebe shodily všechny věci a byly rády, že jsme rády. Nutno určitě zmínit, že jsme bydlely přes couchsurfing (=ubytování u místních zdarma), a tak jsme napjatě čekaly, co přijde za pravidla. Nic. Prostě nic. S úsměvem na tváři jsme od hostitelky dostaly klíče, že si můžeme dělat co chceme, kdy chceme, prostě jako doma. A tak jsme tedy s klíčema v ruce vyrazily prozkoumat podvečerní Berlín.

 

Chci k tomu barevnému domu, prosím.

Ten barevný dům se nazývá, vlastně nemá název, ale najdete ho na ulici Kreutzigerstrasse v Friedrichshain. Jenže tušíte správně, to jsem v ten moment nevěděla a i přes usilovné hledání na internetu jsem jej za boha nemohla najít. Holky však vehementně kývaly, že ví, kam chci jít a že mě tam tedy dovedou a já celá štěstím bez sebe, spokojeně následovala.

 

Kam mě to vedete?

Po několika (naštěstí málo) kilometrech, jsem si tak jako říkala, že je asi někde chyba. Dům nikde, i když měl být asi 500 metrů od domu a my stále šly. Po pečlivém rozebrání dané situace jsme tedy zjistily, že vlstně jdeme k Berlínské zdi, no to jako ne. Víte, občas si připadám jako autista, mám svůj program pevně daný a když mi ho někdo změní, tak se mi to nelíbí, jakože občas se mi to hodně nelíbí a teď se mi to fakt nelíbilo. Po všech podaných názorech jsme usoudily, že nejspíše bude rozumné najít nějaký supermarket, koupit si jídlo a odebrat se v klidu domů, odpočívat a vymyslet plán na zítra.

 

Normální obchod? Jsi blázen ?!

Takže aby toho nebylo málo, jakože jsem neviděla svůj vysněný barevný dům, tak ještě k tomu hladová zoufale po super části hledala nějaký rozumný obchod s potravinami. Nikde nebyl prostě!

Já ani nechci vědět, kolik jsme v té chvíli ušly kilometrů, kolikrát jsme se uličkami vracely do stejných ulic, ale obchod prostě nikde. To se tedy vracím k tomu, že táhle část města je naprosto klidná a málokdy narazíte na to, na co opravdu chcete.

A tak.. Tak nám prostě nezbylo nic jiného, než si zajít nakoupit do mini obchůdku s názvem BIOMarket. (druhý den se o pár metrů vedle objevil LIDL)

 

Uvidíme dneska už něco?

Večer jsme tedy s mírným úsměvem na tváři odcházely z biomarketu a ráno na snídani si pochutnávaly na bio jogurtu s bio müslim. Ten den už nás ale čekala větší zábava. Jakože zábava. Prostě jsme se šly koukat na památky. Chápeme se.

 

To je jako ono?

Víte, já se vždycky hrozně moc chtěla do Berlína podívat. Asi to bylo i internetovým seriálem „Semestr“, trošku odbočka, ale nikdy jsem popravdě neměla představy o tom, jak to tam bude vypadat, nekoukala se na fotky, prostě nic. No a podle toho taky dopadla moje reakce na Berlínskou zeď – „To je jako ono?!“. Přísahám, že jsem to nemyslela nijak zle, jen mě to překvapilo, jako že dost. Co mě ale zarazilo o něco víc, byl výběr čínských turistů, u kterých malůvek se chtěli fotit, nic proti něčímu vkusu, ale no tááák.

Kávová pauza na Alexanderplatz

Jedno z nejznámějších nebo možná nejznámější náměstí Alexanderplatz je super místo, kde si každý vybere svoje. Restaurace, kavárny, obchodní domy, ale taky..Taky třeba výhled na Televizní věž nebo hodiny. Jojo, taky mají hodiny, které si všichni fotí, tyhle akorát ukazují čas v různých zemích světa.

A abych nelhala, tak samozřejmě jsem na tomto náměstí neobdivovala pouze krásy památek, kavárny, ale i krásy Primarku, do kterého jsem se podívala úplně poprvé. Už ve vlaku jsem byla právem varována, že potterhead jako já bez něčeho z kolekce Harry Petter neodejde, měly pravdu.

Jo, nedošlo mi, že pak s tou taškou budu celý zbytek dne chodit.

 

Dáme pauzu?

Docela dosti opakovaná otázka našeho výletu, každopádně v Berlíně byla opravdu, ale opravdu častá. Tady byla totiž ta výhoda, že většina památek byla opravdu blízko u sebe a dala se stihnout během jednoho odpoledne. Po pár metrech jsme tedy zakotvily u Neptunovy fontány, kde jsme měly zase další památky jako na dlani.

Cestou k Braniborské bráně jsme se kochaly Berlínským dómem, který určitě stojí za to vidět a DDR museem. Při téhle cestě jsme začaly řešit německou měnu, která byla před eurem, ale myslíte si, že jsme si na ni vzpomněly? Ne.

Rozuzlení problému s německou měnou přislo až v parku, kdy jsem jen tak mezi větou prohodila frázi z filmu Slunce seno „Jednoho dne v parku, našla jsem tam marku, ležela tam mnoho dní, byla totiž východní.“. V tu chvíli mi to vlastně nedošlo, co jsem ani řekla, ale docela náhoda, ne? Takže výbuch smíchu za 3..2…1.

Příchod k Braniborské bráně, kolem trhů, kde se prodávaly knihy, měl svoje kouzlo. Občas jste měli i štěstí, když jste šli přímo uprostřed a před vámi nebyl v tu chvíli nikdo, mohli jste ji (Braniborskou bránu) už z dálky vidět v celé své kráse a ten pohled stál za to. Každopádně je to obří brána, jako každá jiná obří brána a nic víc, než fotku si u ní nepořídíte. A pokud jdete v odpoledních hodinách nesednete si ani nikam do restaurace, protože jsou přeplněné k prasknutí, a tak směle pokračujete dál.

 

Pojďme hrát na schovku uvnitř památníku holocaustu

Naše poslední kroky vedly k památníku hollocaustu, který je velkou dominantou Berlína. Opravdu nádherný památník se hned proměnil v mé znechucení, když jste v něm objevily ječící děti, které si hrajou na schovku. Dobře, jsou to jen děti, ale i tak. A no dobře, já nemám taky moc co mluvit, když jsem se tam vyfotila, ale schovku? Schovku ne.

 

Tiergarten a domů

Jelikož nám zbývalo ještě pořád dost času, rozhodly jsme se navštívit park Tiergarten, který patří k těm největším v Berlíně. Vždycky mě nadchnou ty parky plné lidí, co mají buďto piknik, běhají, hrajou fotbal nebo se prostě prchází, leží a odpočívají. My se tak k nim na chvíli přidaly, abychom si po celodením chození odpočinuly, a taky, taky jsme si tady udělaly hned fotku v novém kousku z Primarku. No to prostě chceš.

Při cestě na metro jsme ještě cestou navštívily Reichstag, kde se určitě zastavte a pokud budete mít více času, zajděte si i na prohlídku, my ale vyrážely už směr metro, a tak nebylo zbytí. Po příchodu do obří haly nás opět čekaly skvělé automaty s jízdenkami a nesmyslná tabule, která údajně ukazovala odjezdy.

 

Do you speak english?

Tuto větu si na stanicích metra pořádně procvičíte, jelikož my nebyly schopné najít kolej, ze které jsme odjižděly, tuším, že jich tam bylo kolem 30, nezbylo nic jiného než se ptát. Při našem štěstí jsme očividně narazily na zaměstance právě hromadné dopravy, ale angličtina byl problém. Nakonec jsme se rukama a nohama domluvily a my doslova běžely na naši kolej, která byla ve třetím patře a metro odjíždělo za dvě minuty. Po celém dni byl tohle konec jako dělaný. P.S. Vlak měl zpoždění.

 

Poslední den a zamořený Berlín

Jelikož jsme předchozí den stihly vše, co jsme chtěly, zbývalo už jen najít můj vysněný pomalovaný dům a navštívit Židovské muzeum společně s Charlie point. To ráno, jsme vyšly překvapivě brzy a záhy zjistily, že to zas až tak dobrý nápad nebyl. Ten den totiž ulicemi jezdili popeláři a přísahám, že větší odér jste ještě nezažily. Co bylo ale úplně ze všeho nejhorší, tak to, že jsme vždycky vlezly do ulice, kudy zrovna projížděly, tak jsme alespoň vždycky zrychlily krok.

Židovské muzeum je jedno z nejzámějších v Berlíně, každý vám jeho návštěvu doporučí a já s tím nebudu jinak. Pokud se o téma koncentračních táborů a židů zajímáte, ale i když o něm nevíte vůbec nic, tak návštěva tohoto muzea to napraví. Zajímavé fotografie, dochované věci, rukopisy nebo zajímavé dokumenty, to vše se ve velmi zajímavě řešeném muzeu nachází. Vstupné pro studentyje pouze 3 eura a opravdu stojí za to.

A když už budete u Židovského muzea, zaskočte si i na Charlie point se vyfotit s vojákem, jako řada turistů. My místo fotky s vojákem objevily fotobudku a ta nás tedy zaujala víc, smutné, ale vzpomínku máme hezkou.

 

Poslední večer, půjdeme brzo spát

Tak s tímhle jsme se šeredně spletly. Jelikož, jak jsem zmiňovala, tak majitelka nám nechávala vskutku volnou ruku, ale to, jako by se poslední večer změnilo. Chodila celkem pozdě domů, ale tentokrát jsme na ni natěšeně čekaly, že ji jako poděkování předáme pár dárků. Hurá! Přišla. Přišla v době, kdy už jsme tři hodiny chtěly spát, ale k našemu překvapení dorazily i její dvě děti. Po milém rozloučení se k nám do pokoje přidala její čtyřletá dcerka, které se očividně nechtělo spát ani z poloviny, jako nám. Takže pod vedením čtyřleté diktátorky jsme si házely s míčem asi další hodinu a po dohadech, jak jí vysvětlit, že jdeme spát, jelikož nikdo z nás německy nepípnul se toto stalo nejnáročnějším momentem celého Berlína.

Pamatujte, že na děti platí pantomima, takže ukázka, že jdete spát, skutečně zabrala, holčička se s úsměvem odebrala k mamince a my spokojeně zalehly. Čekaly nás krásné čtyři hodinky spánku, než nám zazvonil budík a další den v 6.30 odlítaly do Londýna!

Komentujte

2 Komentáře zapnuto "Berlin, Germany. 08/2017"

Upozornit na
Třídit dle:   nejnovější | nejstarší | nejlépe hodnocené

Boží článek jako vždy, z Berlína máš moc pěkné fotky 🙂 jinak nic si z toho nedělej já taky články z léta dopisuju teď v říjnu 😀 Prostě není čas 😀

http://www.double-claire.blogspot.cz

Berlin proste miluju 🙂

wpDiscuz