Happiness

Zastav čas.

26/11/2017

Slavnostně přísahám že jsem připraven ke každé špatnosti a vy buďte taky, protože tady najdete věci, co jste ještě neviděli. Teda aspoň u mě! Pro dnešek se pojďme společně zastavit a naučit se vnímat to, co se okolo nás děje a co kolikrát ani v tom spěchu nevnímáme.

 

Zastavený čas.

Čas. Přemýšleli jste někdy nad tím, jak je tahle jednotka relativní? Jak každý z nás vnímá onen čas jinak. Moje chvilka je jinou chvilkou pro tebe a tvoje chvilka je pro mě zase nekonečnou. Pojďme si tedy na chvíli sednout..

Sobotní dopoledne v postarší nádražní budově, která nenese velké znaky toho, že by byla rekonstruována, ačkoliv opak je pravdou. Sedím uprostřed nádražní haly s přímým výhledem na tabuli odjezdů. Kolem mě procházejí lidé čtyřmi různými směry. Prochází kolem mě lidé spěchající na nástupiště, ze kterého již brzy odjíždí rychlík směr Žilina. Prochází kolem mě lidé přicházející z nástupiště, kteří tady přijeli do práce, na výlet, domů nebo se třeba chystat na další týden do školy. Směrem vpravo, kolem mě procházejí lidé, kteří si nestihli koupit jízdenku předem, ale taky ti, co se chystají koupit si do vlaku nějaké noviny. Ti, co jdou vlevo se zřejmě chystají na sobotní oběd v nádražní restauraci. Různé směry, různí lidé, stejný cíl. STOP.

Se zavřenýma očima se nadechuji a zkouším se zorientovat. Vnímám kolem sebe poměrně těžký vzduch, to mi napovídá, že jsem někde, kde se nenacházím jen já, ale díky vydýchenému vzduchu poznávám, že se tady nacházejí i další lidé. Na zádech cítím chladný vzduch, který mi projede celým tělem. Vůně různých jídel mi nedává schopnost se jakýmkoliv způsobem orientovat, nedokážu rozeznat, jaká vůně jídla je tady nejdominantnější, a tak svou pozornost soustředím na parfém, zřejmě mužský. Parfém muže, který jsi jej na sebe dal očividně více, než je zdrávo.

Zapojuji další smysly. Otevírám oči, poslouchám. Měla jsem pravdu. Jsou kolem mě desítky lidí. Desítky, které by mi trvalo spočítat dlouho, a tak se přesouvám k pozorování mých vlajících vlasů. To způsobuje ten chladný vzduch. Vzduch proudící oprýskanými, dřevěnými dveřmi. Ze čtyř dveří jsou otevřeny dvoje. Mezi nimi je jasný kontrastní rozdíl. Z těch prvních vychází mladá slečna, s šedou šálou a starorůžovým kabátem. Z těch druhých zase vchází mladý muž s vousy, černým dlouhým kabátem a batohem na zádech. Co by se stalo, kdyby se potkali? Kdyby spolu prohodili pár slov. V hlavě se mi tvoří různé scénáře, ale ty se nezrealizují, ne teď. Třeba na sebe narazí příště.

Z mých myšlenek mě vytrhne cinkání skleniček, rachocení a břinkání talířů. V nádražní restauraci mají napylno. Čas oběda. Ve dveřích restaurace se opět míjejí lidé. Ti s pohledem spokojeným, že se najedli a ti s pohledem, že by už konečně něco snědli. Jsou v ní ale i ti, kteří si na jídlo nepřišli. Postarší muž, který vychází, má na svém plnovousu ještě zbytky pivní pěny. Na tabuli odjezdů po dvaceti pěti minutovém zpoždění problikává vlak mířící do Žiliny, který bude co nevidět odjíždět.

Díky výrazům ve tváři rozpoznávám typy lidí, kteří mě obklopují. Jsou to ti vyděšení, kteří se bojí, že nestihnou Žilinský rychlík, protože se zdrželi v kavárně poblíž, jsou to ti rozčílení, kteří se dozvěděli, že jejich vlak má nemalé zpoždění, a tak třeba nestihnout další připojný vlak. Taky ti, kteří mají výraz očekávání, protože jim za chvíli přijede někdo, na koho tak dlouho čekali a i ti s výrazem stýskání, protože ten, na koho tu před nedávnem čekali, odjíždí. STOP.

Věci se dali do pohybu, na tabuli odjezdů mi naskočilo nástupiště a kolej. Zvedám se, cestou na nástupiště se usmívám, protože si uvědomuju, jak je život krásný a pestrý. Jak každý z těch lidí, má svůj příběh a já jsem vděčná za to, že mám ten svůj. Jedu domů, vlak se rozjíždí, jedu za dalším dobrodružstvím. #DĚKUJU

Komentujte

2 Komentáře zapnuto "Zastav čas."

Upozornit na
Třídit dle:   nejnovější | nejstarší | nejlépe hodnocené

Nedávno jsem o tom přemýšlela, co je vlastně čas. Je to jako pravda, pro každého je to něco jiného. Zajímavý článek 🙂

wpDiscuz