Happiness

Se z toho poseru

20/02/2019

Nestíhám, nemůžu, nejde to, nežiju, se z toho poseru. Tak asi tohle je teď pár mých nejpoužívanějších slov. Nejen mých. Většiny. Většiny v mým okolí. A tak teď sedím tři hodiny ve vlaku. Mezi zařizováním mailů a ostatní práce. Přemýšlím, jestli je to tak horký, jak to vypadá.

To, co tě může uklidnit je,

že v tom nejsme sami. Haha. Trošku sobecký, ale neříkej, že tě to nepotěší, když svůj život nestíhaj i Ti kolem. Co je naopak smutný, že všichni se za něčím hrozně moc honíme. Chceme dosáhnout co nejlepších výsledků. Být skvělí v tom, co děláme. Chceme zkoušet nové věci a na ty starý pak zapomínáme. Nechceme zůstat u jedný práce, protože už je to moc stereotyp, a tak se vrháme do neznáma.

Neznámo

kam se pak podějí i vzpomínky na to, co všechno už jsme v životě dělali. Sledují mě lidé, kterým je přes dvacet, ale jsou tu i ti, kterým dvacet ani nebylo. Ale i za tu dobu si toho udělal/a neskutečný množství, zažil/a neskutečně situací a posouval/a se. Vždycky se posuneš. Nikdy nejdeš zpátky, protože čas nevrátíš. Ani ho nestopneš. Prostě běží. Některý věci si už ani nepamatuješ a letmo ti je připomene kámoš po pár letech na kafi.

Aha, to jsem fakt dělala.

Uvědomíš si. Uff, bylo toho celkem dost, co? Jenže jsme u toho nezůstali. Chtěli jsme víc. Chtěli jsme zkusit něco novýho, a tak toho nechali. V ten moment jsme měli pocit, že už to děláme jak nejlíp to jde a není kam se dál posunout. Zkoušíš, hledáš, občas spadneš na hubu.

S tím vším hledáním se hledáš i ty.

Máš pocit, že když všechno děláš jenom „chvíli“, tak neděláš nic. No, a pak se to většinou stává. Máš tendenci dělat víc věcí najednou, ať ti nepřijde, že mrháš časem. Že prostě děláš něco, co má smysl.

A ups!

Ups? Ne. Je to úplně v pohodě. To, že Ti někdo říká, že neumíš dělat jednu věc pořádně, neznamená, že ty chvilkový děláš blbě. To,  že chceš zkoušet různý věci je v pohodě. Je v pohodě, že vlastně můžeš a vděčnost za to, že můžeš. A je úplně v pohodě, že tě tohle naplňuje. To, že nechceš zůstat u jedný věci.

Ale nezapomínej

na to, co se říká. V jednoduchosti je krása. Všeho moc škodí. Jsi taky jenom člověk. Máš denně 24hodin. Potřebuješ se vyspat, ale taky, taky někdy být. A věř mi, že i když máš pocit, že absolutně nestíháš, tak stíháš. Že i když si řekneš, že to nedáš, tak to dáš. Teda.. Dáš.. No.. Dáš, pokud si budeš říkat, že to dáš. Jestli půjdeš na ten pohovor, jako já chodím na rande s vědomím, že je to ztracenej čas a prostě to nemá cenu, tak to opravdu cenu nemá.

Zkus si uvědomit svoje priority,

a pak mezi ně vmáčkni dvě slovíčka – VOLNÝ ČAS. Možná ti během těhle pár řádků, co píšu, naskočila v hlavě myšlenka, že tě tvá práce baví a naplňuje a prostě není důvod si jí ubírat. Vítej v mým klubu. Tři měsíce. Tři měsíce jsem ráno vstávala a první co jsem viděla, byla  obrazovka monitoru. Tři měsíce jsem chodila spát s tím, co všechno musím na druhej den udělat a že nemám šanci to ani z poloviny vyplnit. Ale bavilo mě to. Bavilo mě to, protože to bylo něco, co mě naplňovalo, dělalo radost.

Tak co, kdy někam zajdem?

Chodí mi takový zprávy. Haha. Fórek. Nemám čas. Nestíhám. Jsem unavená. Občas jsem se přistihla, že dokonce jsem někdy raději zůstala doma, otevřela si víno SAMA, místo toho, abych se šla někam pobavit. Můžeme se třeba vidět příští měsíc? Zněla moje odpověď ve většině případů.

Ono to jde.

Myslím tím, to takhle dělat, nějakou dobu. Jakože..Nemít čas. Ale pak jste unavení z toho, že ten čas opravdu nemáte. Což neničí jenom vás, ale i lidi ve vašem okolí, a pak se jednoduše může stát, že budete sami.

Sami a s myšlenkami, že to prostě nedáte,

nestíháte, nemáte čas a dalších spousty slov, které začínají NE. Víš jak jsem se na začátku ptala sama sebe, jestli je to tak horký, jak to vypadá? Není. Zkus si teď sednout a sepsat všechny věci, které chceš, dejme tomu do půl roku, zvládnout a udělat. Řekni si, co hoří úplně nejvíc a naopak se zamysli nad věcmi, které v tom seznamu máš a máš je tam proto, protože si ze zdvořilosti neuměl říct ne.

Ehm. Musím se naučit říkat NE.

Ono je to krásný, že chceš všem pomoc, ale někdy celkem nereálný. No a když se prostě omluvíš, řekneš, promiň, nezvládám ti s tím pomoc, tak to ten druhej pochopí. Nebo si bude myslet, že si hrabeš jen na vlastním písečku. Ale to už není tvoje věc, že je to takovej blbec.

Zpátky ale k těm hlavním a důležitým věcem.

Půl roku. Šest měsíců. Měly by bejt dvě, maximálně tři. U mě jsou to třeba státnice a Motivace naruby. Do těch věnuj maximum svého času. Věděla jsi, že i dvě/tři hodiny denně jsou maximum? A ty prostě máš. Nelži, že ne. Díky tomu, se pak můžeš zbylé hodiny věnovat menším položkám v tvojem seznamu a večer si zajít třeba do baru s kámošema posedět.

A teď mě sežerou Ti, 

co maj pevnou pracovní dobu a musej být na dvanáctky v práci. Pardon. Je to krutý. Zažívala jsem tohle celé dva měsíce, ráno jsem odcházela a večer přicházela. Vstaneš, lednička, cesta na vlak, cesta z vlaku, lednička, práce, lednička, postel. Tři dny za sebou, a pak volno. Jenže jseš tak znechucená, že ani v tom volnu se ti nic nechce dělat. Naprosto chápu, ale vzpomeň si. Dvě nebo tři hodiny. Pár dní do měsíce. A třeba se pak díky těmhle hodinám vypracuješ tam, kde jsi vždycky chtěla být.

 

Zkus teda místo „SE z toho POSERU“ sednout na prdel a pár hodin pracovat, učit se.

 

S láskou,

D.

 

 

Komentujte

  Subscribe  
Upozornit na